dvojsezona 2020/2022
Celosvětová pandemie odhalila, jak křehký, zranitelný a nedospělý náš svět je. Přistihla nás v nedbalkách opájející se představou vlastní neohroženosti. Jeden z největších výdobytků propojeného světa – cestování – se stal nebezpečným, okamžitý přístup k informacím nepřinášel vědění, ale paniku, vědci byli bezradní, vládci bezmocní a všeobecně vzývaná modla – neustále rostoucí výkon – byla vmžiku obětována. Pandemie otřásla základy náboženství, v jehož středu stojí zbožštěný člověk, a do ohlušujícího ticha se začaly ozývat první nesmělé otázky. Je výkon skutečně to jediné, čím se měří kvalita lidského života? Na co jsme v honbě za ním zapomněli? Přinášejí nám všechny civilizační výdobytky skutečně kýžené štěstí? A jsme za ně vůbec ochotni platit nějakou daň a převzít zodpovědnost za způsob života, který jsme si zvolili? Otázky, které jsme si jako společnost dlouho nekladli, se vtělily do hesla „krize jako příležitost“ a na malou chvíli pronikly do rozhovorů, myslí i mediálního prostoru. Tohle znejistění ale netrvalo dlouho. Rychlost, s jakou nyní tyto otázky odkládáme, ukazuje, že odmítáme přijmout pravou podstatu této krize. Totiž skutečnost, že nešlo jen o krizi zdravotní, ale i duchovní. Samozřejmost, s jakou se vracíme k našim dřívějším zvyklostem, nás nutí ptát se, jaké zkušenosti je nám vlastně třeba, abychom byli ochotni střízlivě nahlížet a přehodnocovat základy, na nichž stojí naše společenství. Jak velké krize je nám třeba, aby se zrodil Brave new man?
Těmito slovy jsme otevřeli loňskou sezonu. Začínal podzim 2020, a my jsme byli na Provázku připraveni pandemii reflektovat… jak naivně nám to teď zní! Hovořili jsme o nepatřičné a urputné snaze vrátit se k jakémusi ztracenému, ale nárokovatelnému normálu, a sami přitom – zcela samozřejmě – počítali s tím, že se nad tématy sezony budeme setkávat v otevřeném divadle. Sezona však nakonec proběhla za zavřenými dveřmi a příležitost společně zhodnotit prožité nevznikla. Za normální jsme začali považovat jevy a úkazy do té doby nepředstavitelné a otázky kondenzované do nazkoušených inscenací se nám i po několika měsících štosují v kolonce „k premiéře“. Především však události předchozího roku vyzvaly k mnohem hlubší a ostražitější diagnóze stavu naší společnosti, než jsme tušili ještě loni v létě.
I my sami se cítíme vyzváni k tomu, abychom setrvačně neopakovali zaužívané, a v době, jež se pyšní svou rychlostí a hektičností, se pokoušíme zpomalit – sezonu Brave new man proto prodlužujeme na dvojsezonu a pokračujeme ve vyhlížení člověka budoucnosti s otazníky ještě naléhavějšími než dosud: Je pandemie jen jakýmsi pozastavením, pouhou pauzou v našem dosavadním způsobu života, nebo je zvěstí a začátkem čehosi nového? Čeká nás onen vyhlížený, zbožňovaný „návrat k normálu“, v němž namísto člověka budoucnosti potkáme zase jen sami sebe, jakými jsme doposud byli? A chceme to doopravdy, nebo pouze toužíme vydechnout v objetí dobře známého a nové zkrátka pro samý strach myslet nedokážeme?
Strachu z budoucího není těžké porozumět, zvláště v době, v níž je tak svůdné a přirozené utíkat se k posledním zdánlivým jistotám. My na Provázku zároveň věříme, že odvaha myslet nemožné a dívat se přes horizont je právě v čase pandemie – době nebývale rychlých a určujících změn – klíčová pro to, jakou jednou budeme společností. Chápeme divadlo jako prostor, kde můžeme sdílet obavy, nejistoty i hledat odpovědi. Jako východisko ke společné diskusi proto v této dvojsezoně nabízíme sedm titulů, sedm úhlů pohledu, jimiž lze nahlédnout možné kontury člověka budoucnosti. Věříme, že o jeho podobě všichni rozhodujeme právě teď.
V sezoně 2020-22 s podtitulem Brave new man se v Nepravidelné galerii Divadla Husa na provázku představují Lenka Glisníková (1990) a Karolína Matušková (1990), dvojice příležitostně spolupracujících výtvarných umělkyň, které společně studovaly ve fotografických ateliérech Fakulty umění v Ostravě a pod vedením Aleksandry Vajd a Martina Kohouta na UMPRUM v Praze.
Cyklem The Toxic Flowers of the Universe (sezona 2021-22) nyní mladé a oceňované tvůrkyně, spolupracující pod identitou shotby.us, navazují na myšlenky svého předchozího cyklu Becoming an Apple of Perhaps a Shelf (sezona 2020-21). S jejich díly se bude možné na provázkovské grafice setkávat až do konce dvojsezony, kdy předají štafetu jinému mladému tvůrci či tvůrkyni.
Lenka GLISNÍKOVÁ
Narodila se v Bohumíně. Pracuje s médiem fotografie přerůstajícím v sochařské instalace. Její vizuální styl vychází z kontemplace nad technologickým pokrokem. Ve své procesuální práci často využívá řemeslnost výroby fyzických předmětů – od drobných objektů po celé aranžované scény, které následně kombinuje s fotografií a její digitální manipulací.
Karolína MATUŠKOVÁ
Pochází z Ostravy. Ve své umělecké praxi zkoumá hranice média fotografie, které se nepatrně prostupují ve dvou paralelních světech. S obrazem pracuje jako s důvěrnou informací, posouvá jeho významy a dále je přenáší do fyzického světa v podobě objektů a videa. Spojuje materiály vyznačující se křehkostí a silou, se kterými zachází performativně a utváří nový dialog, skrze nějž vystupují na povrch témata spojená s ženstvím, intuicí a péčí.
shotby.us
Lenka Glisníková s Karolínou Matuškovou jsou příležitostným uměleckým duem a ustálenou dvojicí, věnující se také užité fotografii pod společnou identitou shotby.us. Navzdory svému mládí vyhrály za své snímky pro Radio Wave nebo Dolce Vita ocenění Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku 2020.
Jedna sezona. Jeden začínající výtvarný umělec vstupující na provázkovských tiskovinách v grafice Martina Hrdiny do veřejného prostoru Brna. Ve spolupráci s pražskou Aukční síní a galerií Vltavín a kurátorkou a spisovatelkou Kateřinou Tučkovou.
Pokus Provázku o podporu absolventů vysokých uměleckých škol v oboru, v němž jsou začátky snad vůbec nejtěžší. O zachování si rozměru živého a proměnlivého hnutí, na jehož podobě v čase se nepodílejí pouze divadelníci. O rozpuštění statické vizuální identity, která v případě kulturních institucí většinou stojí na důsledném budování jednoho ihned rozpoznatelného výtvarného gesta, v dynamický a proměnlivý proud různých perspektiv pramenící z myšlenky spojování a tvořivého dialogu.
Originál fotomontáže THE TOXIC FLOWERS OF THE UNIVERSE je od vernisáže 10. září 2021 v 17.30 k vidění vždy hodinu před představením v provázek.studiu.