sezona 2019–2020
„Co Československá republika nejvíc potřebuje?“ ptali se v roce 1920 v anketě Jiřího Mahena, umělce rozkročeného mnoha směry, z jehož dramatického díla vyrostl název našeho divadla – Divadla Husa na provázku. Mahen prý tehdy odpověděl: „10 000 donkichotů!“
Za posledních sto let se svět v mnohém proměnil, donkichotů nám však třeba neméně. Neméně nám třeba těch, kteří věří, že následovat ušlechtilé sny je nutné. Životně nutné – to aby člověk „nezmoudřel“ a srdce se nezastavilo. Třeba nám pošetilých bojovníků „za něco“ s odvahou převzít zodpovědnost za stav světa kolem sebe. Těch, kteří, pociťují-li nespravedlnost, bojují za spravedlnost. Donkichotů, kteří, bují-li kolem nich nenávist, usilují o život v lásce. Hovoří-li se o rozdělení, oni se snaží spojovat.
Věříme, že jich není málo, oněch potulných rytířů ve světlech ramp i těch ve stínu, kteří každodenně a v malém pečují o své bezprostřední okolí a tím i o stav světa. Rádi bychom se k nim připojili, je tolik donkichotských snů hodných následování. Jedním z nich je i objevování potenciálu těch, kteří se příliš často ocitají na okraji naší pozornosti. Mnohokrát jsme je tam odstrčili my, nejednou se tam uchýlili oni sami. Snad ze strachu na obou stranách? Jisté je, že vzdálenost mezi námi nemá tendenci se zmenšovat. Malý provázek ji možná nedokáže překlenout, ale zkusit se to musí. A proto je chceme v následující sezoně znovu přitáhnout blíž, všechny ty, kteří jsou pro nás příliš jiní, cizí, staří a prý neužiteční. Chceme jim dát prostor a hledat způsoby, jak za ně i bojovat, za ty lidi v domovech a lidi bez domova, lidi na útěku a lidi žijící na místech, která jsme si zvykli označovat jako „vyloučená“. Toužíme sbližovat a spojovat. To by ostatně Provázek taky měl!
Třeba nás nakonec nebude 10 tisíc ani 10 milionů, ale rovnou 7,5 miliardy. Celá armáda donkichotů bojujících nikoli „proti“ něčemu, ale „za“ něco – za zdraví naší planety Země a za spravedlivější a láskyplnější život na ní. Dost možná budeme v našem snažení směšní, ale to už je riziko donkichotského povolání. Už už se tedy vydáváme na cestu – v naději, ba radostném očekávání, že se na ní potkáme s vámi!
Váš Provázek
V sezoně 2019-2020 se v Nepravidelné galerii Divadla Husa na provázku představuje malíř nejmladší generace Antonín Sondej. Rodák z Rychnova nad Kněžnou a čerstvý absolvent ateliéru grafiky na pražské Akademii výtvarných umění (pedagogové Jiří Lindovský a Dalibor Smutný) na sebe upozornil již v roce 2015 během pravidelné přehlídky Grafika roku. Svou na kresbě založenou prací (kolážemi, grafickými listy i malbami), která vyniká řemeslnou zdatností, estetickou kvalitou i soustředěným cílením, se řadí k nejzajímavějším výtvarníkům nastupující generace.
Jedna sezona. Jeden začínající výtvarný umělec vstupující na provázkovských tiskovinách v grafice Martina Hrdiny do veřejného prostoru Brna. Ve spolupráci s pražskou Aukční síní a galerií Vltavín a kurátorkou a spisovatelkou Kateřinou Tučkovou. Pokus Provázku o podporu absolventů vysokých uměleckých škol v oboru, v němž jsou začátky snad vůbec nejtěžší. O zachování si rozměru živého a proměnlivého hnutí, na jehož podobě v čase se nepodílejí pouze divadelníci. O rozpuštění statické vizuální identity, která v případě kulturních institucí většinou stojí na důsledném budování jednoho ihned rozpoznatelného výtvarného gesta, v dynamický a proměnlivý proud různých perspektiv pramenící z myšlenky spojování a tvořivého dialogu.
Vernisáž 25. září 2019 v 17.00 v Kongresovém sále - Otevírací doba: vždy hodinu před začátkem představení
V sezoně 2019/2020 se v Nepravidelné galerii Divadla Husa na provázku představuje malíř nejmladší generace Antonín Sondej – autor, který sice teprve vykročil na samostatnou tvůrčí dráhu, rozhodně si však zaslouží pozornost. Předstupuje totiž před diváka s pozoruhodně osobitým viděním, které dovede zprostředkovat zralým a sebejistým výtvarným projevem. Nahlédneme-li nejprve do historie jeho umělecké tvorby, uvidíme, že se po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze utvářela především v ateliéru grafiky Akademie výtvarných umění pod vedením Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného. Tam také získala svůj charakteristický výraz v podobě střídmého grafického pojednání plochy, kresebného uchopení figur a subtilního koloristického ladění, užívaného spíše k domodelování zobrazovaných objektů a navození patřičné nálady než ke zbudování prostorových plánů, objemů a hloubek. Co se týče výrazových prostředků, překračuje pak autor hranice užívaných médií propojením grafických technik s koláží, kresbou a malbou, přičemž výsledná díla se klenou od závěsného obrazu k autorskému objektu (především knize) a instalaci. Pojítkem mezi nimi však vždy zůstává autorův zájem: od Sondejových uměleckých počátků poutá jeho pozornost portrét, ať už detailní, kdy klade důraz výhradně na tvář zobrazované osoby, anebo monumentální, kdy je portrétovaný objekt zachycen v celé své podobě a k tomu i ve svém privátním prostředí. Od vynálezu a rozšíření fotografie není portrétní malba zrovna obvyklým, autory vyhledávaným žánrem, jako specifická profesionální disciplína se ze současného malířství téměř vytratila. Přesto v něm najdeme velikány, kteří i v marginalizovaném žánru definovali nové milníky, jako jsou Francis Bacon nebo Lucian Freud, následováni v dnešním tuzemském prostředí Tomášem Němcem, Ivanou Štenclovou, nebo třeba hyperrealistickými malíři, oceněnými v soutěžích britské National Portrait Gallery, Hynkem Martincem a Janem Mikulkou. Pro všechny zmíněné autory však platí, že pro ně zachycení zobrazovaného člověka nepředstavovalo zakázku sloužící k prezentaci portrétovaného, ale naopak – portrétovaný svým způsobem posloužil portrétujícímu. Tak je to i v případě Antonína Sondeje, který objekty svých maleb nachází v zázemí nejbližší rodiny a přátel. Klíčovým momentem je pro něj totiž komunikace s portrétovanou osobou, společně prožitá chvíle, možnost tichého rozjímání ve dvou, při němž zároveň dochází i k cílenému uměleckému výzkumu, k soustředěnému úsilí o pravdě věrné zachycení konkrétního člověka v jeho intimitě. Teprve v ní autor nachází skutečnou – vnější, ale i vnitřní – podobu svých objektů. Výsledkem jsou nestylizované portréty uvolněných bytostí, zachycených v prchavé kráse přítomného okamžiku, který autor vyprostil z pomíjivosti pro věčnost, bytostí zahloubaných ve svých myšlenkách, s tvářemi, za nimiž může divák tušit hluboký vnitřní svět neznámého člověka. Antonín Sondej nám tak skrze své objekty představuje privátní prostor nenápadných hrdinů všedního dne, snících, třeba i navzdory realitě, obrazové procesí každodenních donkichotů, neúnavně povznášejících životy svých blízkých – ať už je to Maminka (2017) či Babička (2015) s upracovanýma rukama složenýma v klíně, Adel (2016) snící u kuchyňské linky, Pavel (2016) dřímající na matraci uprostřed prázdného bytu nebo třeba Nikola (2017) unášená svými dětskými představami mimo přítomný čas a prostor. Co ale mohou takoví rytíři a rytířky cizího srdce sdělit návštěvníkovi galerie? Mohou ho konfrontovat se skutečností, že to nejcennější se nachází v láskyplné blízkosti, mohou navrátit smysl obyčejným momentům všedního dne, kterým jsme při běžném denním shonu přestali přikládat význam. Sondejův umělecký koncept nevychází divákovi v ústrety, nepodbízí se mu, ba snad naopak – jeho díla nejsou primárně promýšlena jako tržní artikl, nevidí ani důvod, proč by si měli případní sběratelé jeho malby kupovat. Portréty, které vytváří, jsou mnohem spíše pozvánkou do neokázalého, niterného světa autora a jeho hrdinů. Antonín Sondej tak divákovi nabízí čistý vjem, konkretizovanou podobu prosté lidskosti, a tak i konfrontaci cizí životní reality s tou vlastní; a tím v dnešní vizuálně a informačně přetížené době přináší rozhodně pozoruhodný a nezapomenutelný zážitek.
