Všichni v sobě mají celý svět

rozhovor s Terezou Volánkovou, herečkou, režisérkou inscenace a autorkou scénáře

Kde vznikla potřeba napsat původní „normální” komedii?
Mám pocit, že vlastně přímo uvnitř hereckého souboru. Ne tematicky, téma je moje, ale formálně. Už dlouho se volá po dialozích, situacích a postavách. A vlastně taky po celosouborových inscenacích. Mě vždycky bavilo pracovat s textem, ale tohle je můj první takhle kompaktní a obsáhlý scénář. Vyvinul se z fragmentů a drobniček. Dokázala bych si stejně tak představit zkoušení formou vedené improvizace. Možná by mi tenhle typ práce byl i bližší, ale asi ne s tolika lidmi, navíc s vědomím toho, že ne všichni Provázci rádi improvizují.

Když říkáš, že téma je tvoje, co to znamená?
Normální detektivní komedie vznikla taky jako přímá reakce na neschválení tzv. Manželství pro všechny páry, resp. schválení jen další jeho kompromisní varianty. V naší inscenaci se zákon o rovných sňatcích schválí hned na začátku. A pak sledujeme, co by takové narovnání práv znamenalo. Pro spoustu lidí vůbec nic, pro mnoho lidí hodně. Kolem přijetí zákona se vedlo spoustu debat, zaznívaly nejrůznější argumenty, mnoho z nich bylo přímo absurdních. Nejčastěji se objevoval strach o zničení „tradiční rodiny”, takže je inscenace napsaná její optikou. Jenže co to vlastně je ta tradiční rodina?

Co tě při zkoušení se členy a členkami souboru, jehož jsi součástí, nejvíce překvapilo?
Jak moc budu ze zkoušení nervózní. Tu nervozitu jsem necítila ani tak na vědomé úrovni ale daleko hloub. Dlouho jsem se na celý proces těšila, ale když se přiblížil na dotek, všimla jsem si, že se moje tělo odpojilo od emocí. Třeba se to stane i před premiérou.

Jakou hodnotu pro tebe osobně představuje institut manželství?
Vnímám ho asi spíš pragmaticky. Jako soubor (převážně) výhod, které dvojici poskytuje stát. A nechápu, proč je jako queer člověk nemůžu mít, když se vůči státu chovám stejně jako každý jiný dospělý občan. Platím daně, pojištění, papíruju, dokazuju. Co se týče nějaké rituální roviny a slibu lásky, na to zas naopak nepotřebuju stát ani církve. To si dokážeme zařídit samy jen s nejbližšími lidmi.

Skrze některé postavy v příběhu ses snažila nahlédnout svět i pohledem homofobních lidí. Jakým způsobem jsi hledala jejich motivace a co se ti podařilo rozklíčovat?
Snažím se tyhle věci hledat v sobě. Myslím, že všichni v sobě mají celý svět. Já se třeba hodně snažím nedělat zlé věci, to ale neznamená, že na ně nemyslím. Já taky soudím, bojím se a umím kolem sebe plivat. Stačí jen vyměnit cíle a záminky a představit si, co by se mohlo dít, kdybych ty dveře nezvládla držet zavřené. Co se ale týče toho největšího zla, patologického, jakým je například homofobie, a důvodů, proč vzniká, to už jsem musela probrat se svou psychoterapeutkou. Jde nakonec o dost jednoduché klišé: stačí nedostatek lásky a přijetí v dětství.

Co ti dodává naději, že má i nadále smysl bojovat za rovná práva LGBTQ+ lidí?
To asi ani není naděje. Je to potřeba. Přesvědčení, že tak by to mělo být. Lidé by měli mít rovná práva. Ne jen LGBTQ+ lidé. Všichni.